Lidský mozek má nekonečné zdroje tvořivosti!
„Náš mozek je stroj na kreativitu“
Eric Kandel, americký psychiatr a neurolog, držitel Nobelovy ceny za výzkum fyziologie mozku
Současná neurověda potvrzuje, že lidský mozek má dva zásadně odlišné způsoby myšlení: verbální – analytický a vizuální – intuitivní. Umělecky a tvořivě založení lidé jsou schopni se mezi těmito dvěma režimy snadno posunovat. Této dovednosti tzv. kognitivní flexibility se může každý naučit. K tomu, abychom mohli používat náš mozek opravdu efektivně, musíme nejprve pochopit jeho základní funkce a způsob jeho „komunikace“.
Pojmy „levá“ a „pravá“ hemisféra neodkazují vždy na konkrétní mozkové lokality, ale jde o dva odlišné způsoby zpracování informací. Verbálně-analytický a logický režim je náš vnitřní kritik. Je to takový osobní monitoring, který nám neustále připomíná, co je vhodné a „správné“ dělat, a naopak co dělat nemáme, protože se to třeba „nehodí“. Jsou to naše soudy o světě kolem nás i o nás samotných.
Vizuální režim je intuitivní a vše vnímá v obrazech. Je výhradně percepční, (informace procházejí skrze naše smysly), je nekritický, což nám pomáhá být více otevření. Je také přirozeně zvědavý a umožňuje nám fascinaci novými věcmi a krásou světa.
Jakmile pochopíme tyto dva režimy, můžeme pak nekonečně rozvíjet svůj tvůrčí potenciál a vždy aplikovat správný režim na konkrétní situaci.
„Vést zdravý, šťastný a úspěšný život závisí na naší schopnosti používat celý mozek – levou i pravou hemisféru stejně dobře.“
Daniel H. Pink
Popravdě dramatický vhled do fungování lidského mozku přináší osobní příběh neuroložky Jill Bolte Taylor. Sama zažila to, co by si jen málo vědců přálo zažít: prodělala mozkovou mrtvici, během níž postupně ztrácela jednu mozkovou funkci za druhou. Co zjistila o svém mozku a svém vědomí? Co zjistila o světě, ve kterém žijeme? A co zjistila o sobě? Podívejte se na její video!
Svět dneška a zítřek
Náš svět se mění. Posunuli jsme se od civilizace budované na logickém, lineárním myšlení, na technologických inovacích, směrem k věku invencí, empatií, tvořivosti a velkých koncepcí.
Stačí se jen podívat, co dnes zaměstnavatelé očekávají u svých zaměstnanců. Hledají tvůrčí jedince s invencí, kteří jsou schopni vylepšovat výrobky nebo služby, kteří se nebojí prosazovat neobvyklá řešení a kteří mají odvahu a přitom přirozený podíl odpovědnosti.
Daniel Pink ve své knize Úplně nová mysl říká, že získané schopnosti v předchozím – lineárním, období jsou důležité, ale již nestačí. Pro další profesní úspěch nebo pro další seberealizaci člověka v 21.století budeme potřebovat pravohemisférní schopnosti, o nichž jsme se domnívali, že jsou druhořadé nebo nepodstatné. Je to především empatie, radost, vědomí smyslu naší práce, cit pro harmonii a design. Tyto faktory budou stále více určovat, komu se bude dařit v nové ekonomice a kdo bude ve svém pracovním i osobním životě spokojenější.
Životní příběh Elizabeth Layton
Kurzy kreslení pravou mozkovou hemisférou dokazují, že kreslit se může naučit každý a v jakémkoliv věku. A není to jen reklamní trik, ale skutečnost, jak ostatně dokazuje příběh Elizabeth Layton.
Elizabeth Layton se narodila v roce 1909 v rodině novináře a spisovatele ve Wellswille v Kansasu, USA. Po většinu života trpěla depresemi, což jí přivedlo k terapii kreslení tzv. „slepou“ konturou (kreslení linkou, kdy kreslíř nesleduje linku na papíře, ale linku kresleného objektu – např. svůj portrét v zrcadle). Elizabeth jako naprostý samouk začala poprvé kreslit ve svých 68 letech! Tato terapie bylo pro ní natolik přínosná, že se kreslení naplno věnovala až do konce svého života (zemřela v roce 1993). Její kresby mají ve svých sbírkách světové galerie a na aukcích se prodávají za vysoké částky, i když za svého života Layton odmítala prodej svých obrázků. Kreslení pro ní byl pouze prostředek vlastního sebevyjádření.
Co ukazuje příběh této ženy? Několik věcí: předně vyvrací představy o stáří, jako o něčem, co je nepotřebné a nemoderní. Layton se ve svých kresbách dívá na svět dětskýma očima, nekompromisně a současně vřele. Dále, že kreslení je vhodné pro každého, nejsou zde žádné zvláštní limity, a hlavně, že kreslení je především o svém tvůrci, o jeho vnímání světa a postoji k životu. Díky kreslení se náš život může opravdu změnit. Třeba jako v případě Elizabeth Layton.
